Přeskočit na hlavní obsah

Autor

Jmenuji se Radovan Bazger

Jsem administrátor stránek a skupin na sociálních sítích. Publicista převážně politických článků a fejetonů. Píšu i povídky, básně a další různé texty. V současné době pracuji v dopravních službách, věnuji se hudbě a fotografii včetně editace. Malba a grafika mi také nejsou cizí.

Zajímám se o informační technologie, úspěchy vědy, vesmír, přírodu, teologii, filosofii, sociologii a další směry. Sleduji dění u nás i ve světě. Vadí mi současný stav společnosti a také naší planety. Nejsem příznivcem tvrdého kapitalismu, ani obdivovatelem totalitních režimů a jakékoliv diktatury. Vážím si demokratických principů.

Rád se toulám krajinou a poznávám nové cesty. Občas vyrazím do zahraničí. Zároveň se snažím využít svůj čas, znalosti i zájem v rámci speciálních projektů pro několik organizací a spolků. Jsem ale především otec, manžel a člověk, který se pere se životem stejně, jako všichni ostatní. Mé bydliště je v kraji Libereckém.

Po letech jsem začal opět psát. Můžete se začíst do textů v několika rubrikách. Ať už se vám budou mé články líbit, nebo se v podstatě naprosto rozejdeme, budu rád pokud zanecháte komentář. Co člověk, to názor, ale co přinese budoucnost nikdo netuší.

Můj obnovený Blog je důkazem toho, že názory člověka se postupem času mění, ale charakter zůstává nedotčen. Hlavní pilíře vědomí zůstanou patrně navždy ukotveny v povaze. Můžete číst postřehy a vyjádření k aktuálním událostem, stejně jako hlubší zamyšlení. Navíc postupně na stránky vkládám všechny texty, které jsem v průběhu let napsal.

Psaní mi pomáhá uspořádat, vyjádřit, předat některé myšlenky, názory, pocity. Díky tomu se můžu víc usmívat na lidi a na celý svět. Jsem člověk skromný, spíše uzavřený. Nepíšu pro slávu a peníze. Nemám potřebu se zviditelnit. Pokud si mé texty někdo přečte, budu rád. Pokud je nikdo číst nebude, také se svět nezboří.

Psát Blog mě prostě baví a pro mne hlavní je, že píšu svobodně.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bicykl

Trochu toho vzpomínání neškodí. Myšlenky plavou v minulosti a dříve než se utopí, musím napsat pár řádků o tom, jak rád jsem jezdil na kole. Vůbec netuším, kolik mi mohlo být roků. Snad jsem už chodil do školy, když mi táta koupil kolo. Byl to starý Pionýr. Červený rám a šedá řídítka. Kožené sedlo. Neustále padající řetěz. Přesto jsem na něm jezdil s radostí. Sice jen tak kolem baráku. Jednou jsem jel prostě po chodníku a někam se zahleděl, když v tom jsem vlítnul nějakému staršímu pánovi předním kolem zezadu přímo mezi nohy. Rychlá brzda zabránila ještě většímu karambolu. To víte, vyslechl jsem si, jaký že nezbeda mu ušpinil kalhoty, a proč jezdím po chodníku. Řekl jsem jen, že na silnici ještě nesmím a hned šlapal do pedálů. Hlavně co nejrychleji pryč. No marnost, ostuda. Na Slovensku u babičky malé kolo nebylo. Zato pár velkých a těžkých bicyklů. Jeden dámský a jeden se štanglí. Vždy jsem prosil dědu, jestli se můžu projet. Většinou dovolil. Jen jsem si nějaké to kolo musel vždycky

Prostě nemůžu!

Mám za to, že civilizovaní lidé neřeší spory násilím. Nemůžu. Já prostě nemůžu hájit a schvalovat řádění ruských jednotek na Ukrajině. Proruští přátelé prominou, ale anexe, invaze a zahájení vojenské činnosti proti svébytné a mezinárodně uznávané zemi je v rozporu se vším, co lidstvo od konce II. světové války dojednalo a vybudovalo nejen v politické rovině. Právě v těchto dnech, kdy si připomínáme porážku fašistické říše je vhodné zdůraznit, jak křehký je mír. Jak snadné může být odhodlání zabíjet. Jak odporný je rozkaz střílet do lidí. Možná měl převrat na Ukrajině podivné okolnosti. Snad i ten život Rusů v Luhansku a Doněcku nebyl zrovna růžový. Je možné, že ani ta historická smlouva o Krymu nebyla tak jednoznačná ve prospěch Ukrajiny. Vše se však dalo řešit cestou diplomacie. Cestou pokoje a smíru. Vždyť Putin ve snaze ochránit Rusy na ukrajinské půdě před údajným nacismem hnal a žene dál tisíce svých lidí do spárů smrti. Navíc ztratil spojence a spustil lavinu přihlášek do Severoa

Vraťte se domů

Psal jsem nedávno v jednom ze svých článků, že nemůžu schvalovat řádění ruských jednotek na Ukrajině. Za tím si stojím. Jen do mé názorové rovnováhy občas někdo hodí vidle. Někdy dokonce sami Ukrajinci. Ne, já se nenechám zviklat vnějšími vlivy. Právě že si stále více uvědomuji, jak špatné je vměšování cizích elementů do klidného prostředí. Platí to v chemii, v politice, ale i v mysli člověka. V reportáži České televize se před pár dny objevil záběr české houfnice Dana, na které byl namalován trámový kříž. Kříž, který v časech druhé světové války používal Wehrmacht. Záběry samohybné houfnice dodané armádou České republiky zveřejnily i zahraniční agentury. Ministerstvo obrany kvůli tomu požádalo ukrajinské velvyslanectví o vysvětlení. S jakým výsledkem, to těžko říct. Samohybnou houfnici s namalovanými kříži nasadila u Avdijivky ukrajinská mechanizovaná brigáda. Trámové kříže se na ukrajinské technice objevují opakovaně. Vysvětluje se to jednoduše tak, že je potřeba odlišit ruské a ukra