Přemýšlím, kam nás doopravdy vedou naše vlastní rozhodnutí. Nejen v našich končinách, ale rozhodnutí kterékoliv entity na světě. Pan Darwin i Otec svatý prominou, ale od stvoření světa se různá stádia evoluce postarala o to, aby vznikl tvor schopný celý tento živý monument přírody během velice krátké doby zničit. To jsou však úvahy téměř astrální a většinu spíše zajímá, čím se nakrmit, jak se dopravit do práce a kolik bude potřeba financí k zaplacení účtů a úvěrů. Pochopitelně. Jisté souvislosti přesto odkazují k prvopočátkům našeho bytí. Tak k věci …
Nejsem vlastně ani pravičák, ani levičák. Vůbec nejdu s davem. Ani neo, ani ultra. Převážně sice nesouhlasím s programy a kroky pravicových stran, koalic a vlád. Přenášejí totiž veškerou tíhu ekonomiky na ty, kteří ji zkrátka neunesou. A kdyby jen finanční zátěž. Lidé ze svých nízkých mezd musí hradit i to, co sami nezpůsobili, tedy důsledky chyb politiků. Samozřejmě se dá lehce říci, vždyť si své zástupce lidé zvolili. I ti s nízkými příjmy. Jistě. Jenomže po volbách si naši vládci dělají co chtějí a nedodržují programová prohlášení. Tedy to, proč jim občané dali svůj hlas.
Dokonce ani ta nejdůležitější a nejzásadnější rozhodnutí nemůžeme vůbec ovlivnit. Vždy musíme pokorně čekat do dalších voleb a doufat, že se něco změní. Jakékoliv stávky, nebo demonstrace vlastně nemají smysl. Vysocí státní činitelé si z toho nedělají nic, a ještě masy na náměstích zesměšňují, případně je označují za kolaboranty s cizí mocí, nebo stádo, které podléhá dezinformacím. Není to jen problém našeho státu. Takhle to funguje v podstatě ve všech zemích a nejen demokratického střihu. Copak mandát vlády opravňuje k despocii?
Nemyslete si. Úplně stejně bych reagoval, kdyby si nějaká hrdá levicová sebranka dělala co se jí zlíbí a ničila by životy tak zvaně obyčejných lidí novodobým diktátem. Dokonce musím uznat, že některé pravicové vize jsou mi sympatické. Především v těch bodech a principech, v nichž se preferuje osobní odpovědnost každého člověka. I když to slavné heslo, „kdo nepracuje, ať nejí“, mohlo by spojit oba tábory. Levici s pravicí. Možná tudy vede ta správná cesta, protože neustálé střídání levé s pravou nikam nevede. Neměli bychom se vydat konečně cestou vzhůru?
Takový program by určitě získal všeobecnou podporu. Klidně by se mohli do projektu politického a celospolečenského „zdymadla“ zapojit všichni bez ohledu na příslušnost k té či oné partaji. Nejen Česká republika, ale celý svět potřebuje nabrat nový kurz. Směrem nahoru. Globální společenství. Celá civilizace potřebuje skutečné odborníky ve vlivných pozicích a poradních orgánech. Specialisty, kteří napříč všemi obory naleznou konsenzus v otázce dalšího postupu a vývoje lidstva s přihlédnutím k potřebám nejslabších článků naší existence.
Když se někdo rozhodne pro let balónem, zaručeně svěří svůj život těm, kteří s tím vzduchoplavectvím mají nejen tu nejlepší zkušenost, ale především vynikají svými odbornými znalostmi. Minimalizují se tak rizika. Vždyť jde o život. V komunální, státní, unijní i světové politice jde přece také o život. O miliony a miliardy životů. Připadá snad někomu, že vkládáme to nejcennější do rukou povolaných specialistů? V konečném důsledku jsou životy našich dětí ještě dražší! Děláme pro ně maximum tím, že volíme často jen lháře, diletanty, prospěcháře a do sebe zahleděné individualisty?
Kráčet vzhůru? Zdá se to jako neuchopitelná utopie, ale já věřím a jsem přesvědčený o tom, že jde o jedinou možnost, jak uniknout z toho začarovaného kruhu ekonomické stagnace, politické defraudace, válkychtivých tendencí a likvidace planety Země. Jenomže – není lídr. Chybí jedinec ochotný vstoupit do tak vysoké a nečitelné hry, nebo organizace, která by takovou změnu přinesla. Nezbývá než čekat kam nás vývoj událostí zavede. Čas letí a je opravdu drahý. Pokračováním současného stavu se každou vteřinou přibližujeme takové fázi, která bude konečná.
Abychom se odrazili ode dna, které samozřejmě ti nejbohatší vůbec nepociťují, musíme otevřít nejen svou mysl, ale i ústa. Volat po změně. Křičet nesouhlas. Opravdu nestačí jen jednou za pár let vhodit obálku do volební urny a dál mlčet. Přes všechno co nás tíží jsou pozitivní pohled, přístup a víra v lepší svět naprosto zásadní stavební kameny budoucnosti. Vím jak to zní, ale jinak to prostě nepůjde. Násilí je nepřípustné a nepotřebné, tak jak jinak se zbavit starých procesů a zpátečnického negativismu než s úsměvem a dobrým úmyslem?
Tento text je vlastně kombinací neurčitého sdělení a teoretické roviny hledání symboliky věčnosti. Jinak řečeno – zamyšlením nad současným a následujícím uspořádáním řetězce událostí, které mohou nastat, jestliže se každý z nás alespoň na chvíli nezastaví a neohlédne zpět. Je v tom vlastně paradox. Ona totiž jakákoliv nová realita vzniká na základě zkušeností a vlivem již prožitých okamžiků. Minulost nám jasně definuje to, co bude. Zaměříme-li se na tento fragment, pak zjistíme, že ten nový směr, ta cesta nahoru, musí být od počátku naplněna štěstím.
Radovan Bazger, 14.5.2023
Komentáře
Okomentovat