Ve světě se budují podzemní bunkry, obří archivy dat, artefaktů i biologického materiálu pro případ obří katastrofy, nebo zničující války. Globální uložiště, která mají zachovat to nejcennější pro neznámou budoucnost. Bude to však stačit?
Každým dnem, každou vteřinou se nám znatelně rozšiřují obzory. Poznáváme svět, veškeré procesy a zákonitosti. Jsme mnohem dál v medicíně, chemii, kybernetice. Jsme jako lidstvo schopni vyrobit cokoliv a pohráváme si i s antihmotou. Cokoliv dnes zní tak nadějně, bylo kdysi pouhé Sci-fi. Stejně jako v minulosti lidé měli strach z parostrojů, dnes se bojíme nukleárních procesů. Pokud se povzneseme nad jistá rizika a nebudeme zatínat pěsti při rychlosti světla, dočkáme se objevů hodnotnějších, než si dovedeme představit. V oblasti umělé inteligence, energetiky, stavebních a dopravních technologií a v dalších odvětvích, která dnes lidstvo ženou vpřed. V opačném případě nám bude stačit křesadlo a kyj. Je samozřejmě otázkou, co je v konečném důsledku lepší.
Může k tomu dojít? Můžeme se vrátit zpátky na stromy? Jistě. Stačí dlouhodobá ztráta elektrického napětí. Stačí zákeřný virus. Můžeme zničit sami sebe například jadernými zbraněmi, nebo chybou v pokusech i těch nejlepších fyziků. Může dojít k zásadním a rychlým změnám klimatu a ještě budeme rádi, pokud nějaké stromy na Zemi zůstanou. Říkám si jen, co by nám vlastně chybělo? Auta? Internet snad? Spíše by nám chyběla vyspělá chirurgie a léky. Potraviny. Znalosti a vědomosti. Jestliže by člověk nebyl schopen obnovit své zdroje a civilizaci do několika měsíců, došlo by k naprostému rozkladu, úpadku a postupnému snižování populační křivky. Zanedlouho bychom poznali, že se zkracuje délka dožití. Na druhou stranu samotný život naplněný do poslední minuty lovem zvěře, bojem o kořist, prací na polích, jako takový doslova není marný.
Jednou k tomu dojde. Nic neroste do nebe. Ani věže Babylonu, ani současná snaha o cesty ke hvězdám. Dokonce po nás zůstane ještě méně než nám zanechali známí lovci mamutů. Leda, že bychom stejně jako oni tvořili skalní kresby. Vždyť naše skládky jsou pouhé hory plastů, skla a azbestových desek. Změna je v nedohlednu. Prozatím jen skláníme hlavy k mobilům, abychom nevzhlíželi k nebi. Klaníme se, hrbíme a přestáváme žít své životy. Lovíme v datových tocích megabajty, kterých se nenajíme. Tvoříme virtuální svět a ten skutečný nám zmírá pod nohama. Ani nemůžu napsat, že před očima, protože každý vidí častěji displej svého telefonu než krásu lesů, hor a jezer. Házíme „lajky“ fotkám divé zvěře, ale potravu jí bereme stejně dychtivě, jako body v supermarketu.
Ne. Nemůžeme dosáhnout dokonalosti a další mety, dokud nebudeme mít všichni stejné podmínky pro život. Dokud nebude mít v naší mysli sám život tu nejvyšší prioritu. Jenomže, co dělá člověk? Základy civilizace naprosto zaslepeně podkopal a tváří se, že minulost je zbytečná. Nepoučitelný kráčí světem a stále dokola opakuje stejné chyby. Jak to asi může pokračovat? Jednoho dne ulovíme poslední tera, giga, nebo megabajt. Posbíráme konečná data. Určitě. Ani tak nezáleží kdy to bude. Mnohem důležitější je právě ono přežití. Doufám, že toho dne pochopíme, co je naprosto zásadní. Jen asi nebude na světě člověk, který by to ještě zapsal, nebo vyryl do skály. Na vrchol se dostane jiný tvor a ten si tou svou evoluční spirálou projde hezky po svém. V souladu s přírodou. Nám lidem nezbývá, než se s tím smířit a dělat jen to, co umíme.
Jsme prostě jen lovci a sběrači. V tom se nic nezměnilo. Pokud se povzneseme nad jistá rizika, dočkáme se objevů hodnotnějších, než si dovedeme představit a spatříme lásku, boha, nebo nejen vlastní jedinečnost bytí. Začneme si konečně vážit existence?
Radovan Bazger, 3.5.2023
Komentáře
Okomentovat