Bicykl

Trochu toho vzpomínání neškodí. Myšlenky plavou v minulosti a dříve než se utopí, musím napsat pár řádků o tom, jak rád jsem jezdil na kole. Vůbec netuším, kolik mi mohlo být roků. Snad jsem už chodil do školy, když mi táta koupil kolo. Byl to starý Pionýr. Červený rám a šedá řídítka. Kožené sedlo. Neustále padající řetěz. Přesto jsem na něm jezdil s radostí. Sice jen tak kolem baráku. Jednou jsem jel prostě po chodníku a někam se zahleděl, když v tom jsem vlítnul nějakému staršímu pánovi předním kolem zezadu přímo mezi nohy. Rychlá brzda zabránila ještě většímu karambolu. To víte, vyslechl jsem si, jaký že nezbeda mu ušpinil kalhoty, a proč jezdím po chodníku. Řekl jsem jen, že na silnici ještě nesmím a hned šlapal do pedálů. Hlavně co nejrychleji pryč. No marnost, ostuda.

Na Slovensku u babičky malé kolo nebylo. Zato pár velkých a těžkých bicyklů. Jeden dámský a jeden se štanglí. Vždy jsem prosil dědu, jestli se můžu projet. Většinou dovolil. Jen jsem si nějaké to kolo musel vždycky nafoukat. Byl jsem ještě prcek, takže radši to dámské. Já ještě nedosáhl na sedlo. Nebo naopak na pedály. Bylo to ale úžasné. Nejdřív jsem jezdil jen tak po cestě u domu. V nestřeženém okamžiku zmizel jsem vždy někam dál. I několik kilometrů. Projížděl okolní vesnice a odpočíval v rezavém bagru, který už zarůstal kopřivami kousek od hospody. Ve vesnici měl jsem kamarády. Půjčili mi jednou závodničku. Starou Esku s beranama. Hurá na kopec a davaj dolů k Olešňance. To kolo nemělo ani řetěz, ani brzdy. Tak tak jsem to vybral dole na asfaltce. Aut moc nejezdilo. Naštěstí.

Když mi bylo dvanáct let, dostal jsem k narozeninám RMX značky Velamos. To bylo takové to kolo do terénu. Žádný freestyle jsem s ním nedělal, ale miloval ho moc. Mělo modrou metalízu, kožené chrániče na rámu i na řídítkách a krásné gumy drapáky. Najednou byla celá Karviná moje. Jezdil jsem úplně všude a cestou necestou. I do školy na soutěž cyklistů jsem si ho vzal. Venku jezdil od lavičky k lavičce a hrál si na autobus. Poznával jsem širší okolí. Vydal se i do Petrovic, Darkova, na Rajský kopec. Bláto, sníh, kamení. Bylo mi to jedno. Jen jsem jezdil a myslím, že už tehdy se mě zmocnila ta touha poznávat nové silnice a neznámé končiny. Doma to bylo k nevydržení, tak jsem radši jezdil. Dál a dál. Louky, Stonava, Dětmarovice. A podél Olzy zpátky. Skvělé, krásné zážitky.

A když mi bylo patnáct, tatík byl zas akční a přitáhl originální kolo Ukrajina. Já na to zpočátku koukal dost s opovržením, ale jen do té doby, než jsem ho projel. Jen jediný převod, ale tak akorát. Těžké, ale rychlé kolo s pevným ocelovým rámem. Ten byl nastříkán byl na modro s bílými prvky tak trochu do ztracena. Ráfky jsme koupili bílé. Kolo vypadalo vážně parádně. Docela jsem machroval a bylo mi jedno, že kluci v partě mají super kola s řazením Shimano. Na své Ukrajině jsem vyjel všude. Jednou jsem to napálil do hrazení a ohnul přední vidlici. Přeletěl ladně řídítka a rovnou do písku. Nic se nestalo. Jezdilo se dál. Nejčastěji do Darkova k hospodě U Sznapky. Pro limču, samozřejmě. V Darkově u brány do šachty jsme se jako parta scházeli. Říkali jsme "u betonu". To byl fejsbůk!

Později jsem měl i Favoritku. Super kolo s přehazovačkou. Vzadu pět koleček a u pedálů dvojtác. Jezdil jsem už mezi městy. Ostrava, Havířov, Český Těšín. S partou kamarádů po výletech. Takové naše Tour de Knajpa! Od hospody k hospodě. To byla naše navigace. Úplně v klidu. Devadesátá léta minulého století. Co dodat. Všechno bylo tak nějak na pohodu. Jeli jsme i na přehrady. Žermanice. Těrlicko. Nádherné mládí. I na zahrádku do Datyně jel jsem párkrát za dědečkem. On to tedy nebyl pravý děda, ale to nevadí. On mě zase říkal "bývalý kamaráde". Na kole jsem zkrátka jezdil často a rád. Nevím, kde se vůbec podělo to kolo Favorit. Nastala pak doba, kdy se mi víc líbily holky, motorky a nakonec auta. Přesto mám ve sklepě kolo připravené a v bytě skvělý rotoped z Decathlonu.

Kdy že šlápnu do pedálů? Nevím. Teď ne. Teď vzpomínám ...

Radovan Bazger, 25.5.2023