Psáno svobodně

 Je to špatné. Boj je zlo. Nevím, kde se v člověku bere to rozhodnutí někomu ublížit, někoho zničit, zabít. Navíc nevinného a naprosto nezúčastněného. A je jedno, jestli je to akce nějakého grázla v úzké a temné uličce, nebo politické rozhodnutí o vedení hrůzné války. Dějiny lidstva jsou plné zla. Dobře to řekl Stephen Hawking: “Jsme jen vyspělejší druh primátů žijící na bezvýznamné planetě v jedné ze stovek miliard galaxií.” Bohužel to vypadá, že ten vyspělejší primát je schopný zničit nejen sebe jako druh, ale i veškerý život na Zemi. Proč? Za co? Pro koho? Za vlastní zájmy, pro svou jednoduchou sobeckost, ale proč se člověk uchyluje k samotnému násilí? Na straně jedné vytváříme umělou inteligenci a systémy, které v některých oblastech převyšují stvořitele a na straně druhé se chováme jako barbaři. Dává to vůbec smysl? Připadá mi to, jako bychom měli v sobě dvojí existenci. Zemitého a hrubého tvora, který v podstatě kopíruje chování, jaké je v přírodě běžné a zároveň éterickou bytost

Tak se nám pan Lavrov, ruský ministr zahraničí, zatoulal do Spojených států. Je to zvláštní situace v době, kdy Američané zásobují Ukrajinu zbraněmi, kterými se střílí na ruské vojáky. V době, kdy ruské jednotky útočí západním směrem na nové pozice. Šéf diplomacie Lavrov v rámci ruského předsednictví v Radě bezpečnosti OSN plánuje rozvinout debatu o novém světovém řádu. Cílem je vznik multipolárního systému, ve kterém budou mít větší vliv i další regiony planety namísto dominance Spojených států Amerických. Už na začátku dubna 2023 se přímo Lavrov při návštěvě Turecka nechal slyšet, že mírové rozhovory o Ukrajině budou možné pouze tehdy, pokud jejich cílem bude zánik současného unipolárního řádu. Myslím, že je stále více patrné, kdo s kým a o co vlastně bojuje. Jen by mě zajímalo, kdo Ukrajinu obětoval vyšším zájmům moci a vlivu. Západ samozřejmě hovoří o posílení multilateralismu, humanitární pomoci a udržování míru. V mezinárodních vztazích se multilateralismem rozumí aliance více ze

Bydlíme v prvním patře bytového domu. Na chodníku pod okny se obzvlášť takhle po ránu zastavují lidé a dávají se do řeči. Když jsou okna otevřená, to se člověk dozví věcí. Ono mi to nevadí a už to téměř nevnímám, ale dnes je zvláštně tiché ráno a zpěv ptáků podbarvuje švitoření kolemjdoucích. Kdosi spěchá do práce s telefonem na uchu a s obavami, že nestihne autobus. Děti jdoucí do školy tu zaujatě řeší barvy světel v učebnách. Povídání jisté paní neslyším přes rachot kufru na kolečkách a podpatků bot. Jsem vlastně rád, že prošla celkem rychle. Dvě dámy konečně mi dopřály vyslechnout si pár milých slov, když potkaly se přímo pod balkónem. „Ahoj Zdeňko.“ „Jiřinko, jak se máš?“ „Ále, stojí to za starou belu. Jdu právě na injekci. To koleno mě pořád zlobí.“ „To mě už asi nepomůže nic, mám v háji obě a ještě ta kýla. Až do Hradce mě poslali na nějaký zákrok.“ „No je to všechno na houby. Si představ, Zdeni, to naši mladí jezdí k zubaři až do Ústí.“ „Jé, tam jsem dlouho nebyla. Pamatuješ Ton

Zde se věnuji problému, který tíží spousty lidí. Někteří si to ani neuvědomují, nebo ho nedokáží popsat a pojmenovat. Odkládání důležitých úkolů a plánů se totiž slabším povahám může přehoupnout v úzkosti a stavy nepříliš radostné. Nastoupí tak zvaná prokrastinace, která se lehce překlopí v nebezpečnou hru s vlastní lidskou podstatou. Stačí si přitom položit jednoduchou otázku: Proč? Proč to všechno vlastně? Tak asi každý se někdy takhle ptá, jen vážně moc záleží na tom, kdy tyto otázky vstoupí do nitra osoby. Marnost. Latinsky Vanitas. To je pocit, který se nám někdy vkrádá do duší. Bez ohledu na věk. I dětská duše křehká je a projeví se slabost. Přehlížená, nepochopená, nakonec i potrestaná slyší jen déšť tlouci do oken. V dospělosti žen i mužů vznikají i paradoxy. Intolerance okolí k jakékoliv odchylce způsobuje paradigma ztráty sebeúcty pro tušenou nadbytečnost ve světě zmaru s vidinou jakkoliv vzdáleného konce. Myšlenky letí jako o závod a dosažení odpovědi zabolí. Žijeme, umřeme,

Všímám si už pár let, že docela dost lidí chodí s kapucí přes hlavu. Když fouká a prší, tak to chápu, ale jinak mi to přijde tak trochu zvláštní. No tak jen přemýšlím. Co je k tomu vlastně vede? Může v tom být strach z okolí? Z reakce lidí na jejich tvář a účes? Třeba je za tím nízké sebevědomí. Nebo naopak příliš vysoké? V některých lidech sice kapuce vyvolává pohoršení a dokonce i podezření. Přitom může být podstata úplně jinde. Jistá anonymita může být někomu příjemná. Pro někoho i zásadní. Skrývají se snad? Všichni určitě ne. Ne každý „kapucín“ musí hned páchat nekalou či trestnou činnost. O tom to vůbec není. Když má někdo přes hlavu kapuci, tak možná jen chce být „sám“ i v centru města. Nebo jen nemá rádi lidi a vytváří si svůj hloubavý svět. Sám taky nejsem nadšený, když mě zabírá kdejaká kamera, ale radši zamávám a jdu dál. Co člověk, to jiný pohled na věc. Často jde o určitý směr a módní styl. Příslušnost nebo sympatii. Mnozí se chtějí i takhle zařadit. Britská média naznačila

Jak vidím Rusko? Je to trošku složitější, ale co je dneska jednoduché? Dnes se tato země nazývá Ruskou federací a rozlohou 17 098 246 km² je největším státem světa. Vládne tam prezident a parlament. Do těchto institucí volí své zástupce občané Ruska, takže v podstatě se dá říct, že je tam „demokratický“ systém. Západní svět o tom má své pochyby, ale asi jde o úhel pohledu. Nemám informace o tom, že by se volební výsledky falšovaly, takže nebudu nic a nikoho soudit. Rusko je především obrovskou zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Četl jsem jen pár cestopisů a článků, viděl několik filmů a fotografií z různých oblastí. Pro člověka, který cestuje a poznává svět, může být Rusko zajímavé. Pláže, pouště, lány polí, mohutné řeky, hory, nekonečné černé lesy a divoká příroda. To vše musí být nádherné. Setkání s lidmi určitě také. Jsou pohostinní a vlídní. Můj táta byl v letovisku Soči. Vyprávěl, jak bylo vše skvělé, ale to podle mě není to pravé Rusko. Tajga, tundra, Angara, Kavkaz, Bajkal, Altaj, Smol

Bezdomovci, drogově závislí, opilci, chmatáci a kapsáři, žebráci, hrubiáni, neurvalci a násilníci, překupníci, dealeři, záškoláci, ženy prodejné a další podivná individua toulají se povětšinou centrem města. Téměř každého většího města nejen v České republice. Obraz úpadku a zmaru je možné vidět v Praze, Liberci, v Teplicích, Ostravě, ale i ve Vídni, Bonnu, nebo také v Žilině a Popradu. V podstatě dosti smutné příběhy a variace na různé lidské, a někdy až nelidské osudy. Zasáhne to myslím každého někde hluboko v srdci, když vidí ženu, která utíká před rozzuřeným chlapem a hledá útočiště v taxíku. Pohled na zuboženého člověka ležícího na dlažbě před bankovním domem taky není příjemný. Stejně tak není jednoduché odmítnutí dítěte, které v pravé poledne žebrá a prosí o pár drobných, protože matka jeho spí za lavičkou na náměstí. Viděl jsem i slušně oděného muže, jak si dává „lajnu“ z papírku naprosto veřejně, bez bázně a s klidem. Co je to za svět? Jak vůbec došlo k takové změně v celé spo

Tam, kde slunce vychází jsou širé pláně, řeky a hory. Města i vesnice lidí a lesy plné zvěře. Krajina, která se rozprostírá od hladiny moře Čukotky až daleko na západ, za skalnaté hradby Uralu. Ano, popisuji rozlehlé Rusko. Zemi, kterou známe v podstatě jen z cestopisů, dokumentárních filmů a také díky nebývalé aktivitě médií. Ruská federace má své správní celky a centrální vládu. Podobně, jako jiné velké státní útvary a unie má také Rusko své výsostné hranice a vojsko, které je nepřetržitě střeží. Své zájmy nejčastěji prosazuje prostřednictvím politických jednání a diplomatických styků. Někdy i silou armád. Žádný národ na světě si nenechá rozbíjet svou zemi. Každý je odhodlaný odrážet útoky vedené nejenom nosiči tříštivých raket, ale i lstivou, vtíravou a nebezpečnou politikou, nebo ekonomickou destabilizací. Hrdí Rusové takové postupy a jednání nikdy nebudou dlouhodobě snášet. Snad proto, že historie Ruska již dobře zná vnitřní i vnější drtivé a zničující pokusy. I úspěšné. Padlo kní

Tak křičí česká vláda na svůj lid. Hej, občane: Makej a pracuj za svých třicet tisíc korun. Když ti to nestačí, tak si po práci můžeš ještě přivydělat. Dostaneš třeba dalších deset litrů měsíčně. Nemusíš spát a odpočívat. Rodina chce hlavně prachy. Stát je na tom bledě. Uč se, vzdělávej, zvyšuj kvalifikaci a studuj třeba po nocích. Nebo sleduj, jak investovat na akciovém trhu. Prostě vůbec nezastavuj a dři. Pro sebe, pro firmy. Pro státní rozpočet. Hej, občane! Nezapomeň při tom na budoucnost. Spoř a šetři co to dá. Sic by bylo dobré, kdybys investoval i do své kondice a zdraví. Mysli na stáří. Na svůj důchodový věk. Tam ukládej tisíce. Šetři na svou penzi, snad si za těch pár let koupíš aspoň hůl a důchodky. Podpoř i další trhy. Postav si dům. Splácej hypotéku. Všechno si dobře pojisti. Šetři a investuj. Šetři a zároveň nakupuj. Nakupuj a nakopni tu ekonomiku. Nemáš? Prachy mít musíš! Vláda počítá, kalkuluje, vidí. Jeď ve všem naplno. Pro šéfa, nebo i na sebe. Podnikej, obchoduj, vyrá

Tak jsme ten západ konečně dohnali. Například ceny energií, potravin, služeb a nemovitostí máme skutečně světové. V porovnání mezd však české platy za západem značně kulhají. V některých odvětvích se už vyloženě plazí a neodpovídají úsilí pracujících. Přesto se najdou jedinci, kteří tuto exkluzivitu chválí a tvrdí, že to jinak nejde a že se máme dobře jako ještě nikdy. Nejvíc samozřejmě takhle křičí ti, kterým existenční problémy nehrozí. Jsme vlastně otroci. Rukojmí ekonomiky a kartelů. Inflace drtí rodiny i jednotlivce. Počet lidí v chudobě neustále narůstá. Přesto vláda pokračuje ve své destruktivní činnosti. Teď například naší mocipáni diskutují o zavedení karenční doby v průběhu nemocenské. Takže vzhledem k tomu, že se nebudou proplácet první tři dny v nemoci, zas spousta lidí radši půjde s chřipkou do práce, podlomí si zdraví a navíc nakazí své kolegy. To jsem ale trochu odbočil. Obecnou příčinou nízké mzdové hladiny v České republice je nedostatečná produktivita práce. To samo o

Já celkem rád a často chodím pěšky, a když mám čas mezi službami, tak vyrážím do města. Častěji tedy za město, až do lesů, kam nedoléhá hluk civilizace. Nedávno jsem však pojal svou procházku úplně jinak. Dal jsem si v Liberci krásných šestnáct kilometrů a prošel naprosto záměrně téměř všechna sídliště. Byla to vážně moc příjemná cesta a když se člověk dívá kolem sebe nezaujatě, může se cítit příjemně i mezi těmi paneláky. Samozřejmě není vše dokonalé a vliv lidské činnosti se tu a tam podepíše na celkovém vzezření daných míst. Je to v lidech samotných. Stejně tak i chátrající a vybydlené objekty. Najdou se však i krásná zákoutí. Skutečně. V Nových Pavlovicích, na sídlišti Kunratická, Broumovská, nebo třeba v Králově háji. Domy jsou většinou opravené, všude je převážně čisto a spousta stromů a zeleně jen dotváří onu očekávanou atmosféru. Baví mě sledovat, kolik různých typů panelové architektury je možné vidět. Typizované struktury mají svá specifika a v Liberci je skutečně hodně odliš

Často si pohrávám s myšlenkou založit politické hnutí. Toto mnohaleté hraní si už dokonce získává celkem reálné a povzbudivé obrysy, neboť cíle, stanovy, program a další dokumenty jsou již zpracovány a postupně aktualizovány. Je myslím pouze otázkou času, kdy celá koncepce dosáhne fáze veřejné a vhodné k oficiální úřední registraci. Možná si řeknete, že politických subjektů bojujících o přízeň voličů je už víc než dost a v podstatě se jednotlivé programy nějak zvlášť neliší v dané části spektra. Jistě. To se dá tvrdit do chvíle, než do všeho vstoupí něco nového. Něco, co vyrazí dech. Aktiv, který do dosavadní politické kultury takzvaně hodí vidle. Přesně k tomu možná dojde. Kam by mělo nové hnutí směřovat? Vlevo, nebo vpravo? Chce snad kráčet středem? Kdepak. To by byla špatná cesta. Jediný možný směr je vzhůru. Dokonce s podporou všech, kteří třetí rozměr včas pochopí. Ze všeho nejdůležitější je správné načasování a personální obsazení, protože slíbit se dá kde co, ale dodržet slovo u

Je to jen kresba. V podstatě jen dětská fantazie. Koncept, který jsem poprvé načrtl do skicáku v roce 1990. Dva roky na to lépe zpracovaný, proporcionálně upravený a o třicet let později přenesený do počítače. Design toho vozu mi v té době připadal moderní. Nadčasový. Až futuristický a od toho se odvíjí i název. Bylo mi třináct let a já si kreslil autíčka. Už několik roků. Bohužel jsem neměl na základní škole tak dobré výsledky, abych se dostal na studia a změnil svůj koníček v profesi. V těch devadesátých letech jsem v podstatě teprve objevoval svět a každé západní auto, které bylo v Československu k vidění, považoval jsem za vrchol produkce automobilového průmyslu. Netrvalo to dlouho a já už se proháněl po silnicích ve své Škodě 120. V rámci praxe jsem si vyzkoušel i další prima káry. Fiata Croma, Škodu Favorit LSe, pár kousků od Mercedesu, první generaci Octávie, a jiné hodně dobré, nebo i horší automobily. Dost jsem si oblíbil značku Peugeot. Měli jsme sedan 405, pak nereznoucí tři

Přiznám se, že úplně nerozumím výpadům některých českých občanů vůči lidem z Ukrajiny. Republikou se šíří různé zprávy o nenávisti, zášti, závisti a dokonce útocích proti těm, nebo dokonce proti všem, kteří mluví Ukrajinsky. Sice si myslím, že mnozí štváči ani nerozeznají ukrajinský jazyk od ruského, ale asi je to ve finále těmto škodolibcům úplně jedno. Prostě to nechápu a nikdy chápat nebudu. Vyslechl jsem si některé názory. Prý k nám utíkají boháči z východu a žádají finanční podporu. Ano, k takovým excesům může docházet. Pokud však někdo přijede se dvěma kufry a v mercedesu, tak to ještě neznamená, že má přístup ke svým penězům. Válka na Ukrajině rozděluje rodiny, rozděluje společnost a dochází tam k různým událostem, při nichž obyvatelstvo přichází úplně o všechno. Prý k nám přijíždějí z oblastí, kde se vůbec neválčí. To je častý odmítavý argument. V tu chvíli mi vždy probleskne hlavou, kolik lidí z Čech by utíkalo pryč, kdyby třeba na Moravu vstoupila cizí nepřátelská armáda. Sam

Psát článek na Apríla není legrace, když jde o tak složité téma. Informace o zlomu ve vývoji informačních technologií plní všechna média. Vědci z celého světa důrazně žádají pozastavení vývoje umělé inteligence. Stovky akademiků, expertů a podnikatelů navrhují, aby vývojáři AI pracovali na pravidlech a zároveň regulaci odvětví nejen z hlediska zákonů, zásadní etiky, ale především bezpečnosti. Umělá inteligence (Artificial Intelligence) je obor informatiky zabývající se tvorbou systémů řešících komplexní úlohy jako je rozpoznávání, klasifikace a integrace obrazu, textu, audio vstupů, ale i řízení na základě zpracování velkého objemu dat. Dat množících se vlivem struktur robotů nezávislých na zadavateli – tedy člověku. Součástí vývoje systému jsou totiž algoritmy, které počítačům umožňují tak zvané strojové učení. Tím se v procesu rozumí změny systému, které nativně zlepšují schopnost přizpůsobení. Umělé neuronové sítě jsou volně inspirovány biologickými strukturami přestože používají ji