Psáno svobodně

Ano, „trampolína“, nebo taky „bambaj“. I takhle roztomile malé děti volají na tramvaje. V hantecu se pro tramvaj užívá slovo, které vzniklo pravděpodobně z německého označení „Elektrische Linie“, takže v Brně jezdí „šaliny“. Praha má (ne)obyčejné tramvaje. Po Ostravě drandí „lokalky“, nebo taky „tramvajky“, a v Olomouci si prý sedneš do „tramky“, nebo do „elektriky“, jak jsem se dozvěděl od přátel. Co jezdí v dalších městech? Nějaké místní přezdívky taky mají? V Liberci jsem slyšel hned několik ostřejších slov. „Tak dneska dorazím mastnou tyčí“, ale to bude spíše výraz pro celou MHD. To je podobné, jako nepěkný název „socka“. Jiní zas; Když tramvají, tak „bahnem“. Asi z výrazu Straßenbahn? Těžko určit. Je taky velký rozdíl, jak říkají dopravním prostředkům lidé mladí, děti, studenti, a jak třeba senioři. Už se totiž nastupuje „do Traminy zas všemi dveřmi a pomocí tlačítka“, jak mi ochotně připomněla jedna milá paní. Z dalších měst informace nemám. Snad mě někdo doplní. Stejně tak v tom

Stále vidím tu babičku před lékárnou, jak vybírá z váčku své poslední mince a nakonec odchází se slzami v očích. Důchod není pouze obdobím života člověka. Jen odpočinkem ve stáří. Měl by být i dostatečnou finanční odměnou za celoživotní práci. Poděkováním celé společnosti člověku, který dřel a který třeba vychoval děti. Nová doba a neustálé změny vnášejí do podzimu života lidí další starosti a neklid. Průběžný systém vyplácení penzí přestává fungovat. Vláda už dlouhodobě tvrdí, že na důchody zkrátka nejsou a nebudou peníze a nutnost spoření je neoddiskutovatelná. Já bych přece jen k tomu pár poznámek měl. Průběžný důchodový systém funguje od dob Rakouska-Uherska. Převzala ho první republika, fungoval za socialismu, ale i po něm. Kdo chtěl, samozřejmě mohl spořit po celý život ještě jinou formou. Dnes se stát pomalu vzdává své role v této věci a přelévá zodpovědnost na každého jednotlivce. Politické špičky hovoří o nutné důchodové reformě. Český ministr práce a sociálních věcí bohužel h

Zvláštní je to společenství lidské. Vliv obyčejného člověka na zásadní události ve světě je zdá se téměř mizivý. Přesto je naděje, že zlo ustoupí, nebo bude poraženo. O válce na Ukrajině jsem už psal a každý den o tomto hrůzném úseku lidských dějin vzniká spousta publikovaných i neveřejných textů napříč planetou. Stále nedokážu pochopit, jak vůbec mohl svět dopustit něco tak šíleného. Po zkušenostech z II.světové války, ale i dalších konfliktů. Dnes jen bahno a prach. Krev se vpíjí do ukrajinských polí. Je to krutý návrat do neslavné minulosti. Rusko napadlo Ukrajinu – svrchovaný a samostatný státní útvar už anexí Krymu. Otevřená únorová invaze v roce 2022 vše ještě více podtrhla. Konkrétně naprostou neochotu Kremlu na vojáčky si pouze hrát. Rusko je velmocí, kterou svět podcenil právě v tomto ohledu. Smím se ptát proč? Proč se lid Ruska tolik brání západnímu stylu života a bojuje za svou identitu tak surovým způsobem? Aby bylo jasno, já si velmi vážím demokracie, pokud je tedy spraved

Do této oblasti jsem poprvé zavítal už v roce 1998 v rámci svých pracovních povinností. Ve Stráži pod Ralskem jsem určitou dobu bydlel a poznával i širší okolí. Nezapomenu na to, jak jsem jednou šel pěšky z Hodkovic nad Mohelkou přes Český Dub až do Stráže. Po ranní šichtě a ještě k tomu v šíleném vedru. Prostě úmor, ale zážitek. Tenkrát jsem vůbec chodil víc než dnes. Pak už se jezdilo spíše auty. Ještě ve Stráži to bylo, kdy jsem podcenil nedotáčivost Škody Favorit a vyrval tak z předního kola hnací hřídel o obrubník. Nebo z převodovky? Už nevím přesně. Zbyly jen útržky vzpomínek na tehdejší frajeřinky. Na pár let jsem pak zmizel do Prahy, kde jsem se naštěstí bez auta obešel … Roky plynuly jak voda a když jsme se s rodinou rozhodovali, kde koupit byt, vzpomněl jsem si na horu Ralsko a obce pod ní. Vyrazili jsme na prohlídku nabízených nemovitostí. Měl jsem strach, že se ve Stráži manželce a dětem nebude líbit. Vše se zdálo šedivé, místy bláto a zbytky sněhu. Počasí nic moc a město t

Požadavek ukončení zbrojení a zahájení jednání ve prospěch míru a spravedlivého uspořádání světa považuji za základní předpoklad ochrany zdraví a životů nejen civilního obyvatelstva. Pouze multilaterální politická jednání nejen v rámci OSN odhalí příčiny sporů a zajistí tolik potřebný konec bojů kdekoliv na Zemi! Doufám, že mezinárodní společenství a strany všech konfliktů pochopí, že válka není řešením! Nakonec stejně budou muset světoví lídři usednout k velkým jednacím stolům. Kolik ještě musí zemřít a padnout lidí, než se tak stane? A nejde jen o Ukrajinu. Nevinní umírají i v dalších částech světa, kam se doslova hrnou velké dodávky zbraní. Komu a čemu to prospívá? Zbrojnímu průmyslu? Obchodníkům? Politikům? Místní, nebo celé světové populaci snad? V konečném důsledku se války dotýkají všech a to negativně. Zatímco dnes se téměř ve všech pádech skloňuje slovo válka, v dobách socialismu bylo v Československu často k vidění heslo „Světu Mír“. Panely, plastiky, fresky a malby s tímto s

aneb Rovnice o dvou známých. Nejdříve je nutno definovat, co to vlastně svoboda je, nebo naopak, kdy si člověk připadá nesvobodný. Asi není možné zahrnout všechny faktory do jednoho nepříliš dlouhého a náročného textu. Přesto se pokusím pohrát si s vlnou myšlenek na toto téma. Svoboda je možnost a schopnost volit, rozhodovat se a jednat podle své vůle, ať je jakákoli, a nést za to určitou přiměřenou odpovědnost. Svoboda znamená využívat určitý prostor, v němž může jedinec, nebo také skupina rozhodovat o sobě a za sebe sama. Nesvobodný může být člověk omezený nejen v realizaci vlastní vůle, ale také v pohybu, právech a rovných možnostech působit v rámci integrace do společnosti lidské. Celkem jasně jsou pravidla systému svobod popsána v dokumentu, který přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů. Nazývá se Všeobecná deklarace lidských práv a psáno je v ní, že se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náb

Nový prezident republiky pozdravil občany z balkonu na třetím nádvoří Pražského hradu. Jásot a potlesk. Nadšení davu lidí, kteří Petra Pavla přišli podpořit bylo slyšet možná až na Karlově mostě přes Vltavu. Projev pana Pavla byl už během inaugurace emotivní, ale také plný slibů a nadějí. Jeho politická řeč okrajově sváděla k aktuálním problémům, ale především nabídla přítomným určitý zážitek. Být součástí procesu změn je vždy atraktivní. Praha slaví vítězství. Jen jsem si nevšiml, že by jásal i někdo další. Žádná shromáždění v ostatních městech. Na internetu a především sociálních sítích jsem sice zaznamenal několik nadšených příspěvků, ale nic, co by bořilo servery. Možná má nový pan prezident tu smůlu, že nastupuje do funkce v době, která není ani trochu příznivá. Za humny se válčí, lidi u nás doma bojují o přežití kvůli neustále rostoucím cenám, seniorům vláda bere iluze i peníze, firmy propouští své zaměstnance a některé končí úplně. Pan prezident má sice plán. Ještě nebyl zveřejn

Jak nenávidím to slovo! Nevím jak moc se kdo pohybujete v diskuzích na netu, ale takto nazývají takzvaní demokraté skupinu svých odpůrců. Původně se slovem „dezolát“ označoval člověk zanedbaný, bezdomovec, alkoholik, prostě týpek odpudivého vzhledu, zápachu a podobně. Dnes se tomu výrazu přisuzuje jiný význam. Za dezoláta považují lidé v sítích internetu jedince, který je frustrovaný a přiklání se k odlišným vysvětlením, ke konspiracím, takzvaným dezinformacím a snad i politickým extrémům. Ne vždy to však platí. Takové přívlastky se rozdávají na počkání. V kurzu současných událostí přitom úplně stačí, když má někdo pochybnosti o tom, kdo poškodil plynovody v baltském moři, nebo pokud kdosi není přesvědčen o pozitivní perspektivě převratu na Ukrajině. Dezolátem je často nazýván i takový člověk, který preferuje mír před dalším pokračováním války s Ruskem, nebo vykládá historii jiným způsobem, než je v Evropě a USA obvyklé. Dokonce zastánci prezidenta Zemana jsou dehonestováni stejným sty