Psáno svobodně

Pamatuje si to jako dnes, ten čas, kdy po mnoha deštivých dnech mohl konečně vyjít ven a poslední prázdniny si pořádně užít. Nešel do hospody, jak by každý čekal. Zahalen závojem vlastních myšlenek nesly jej nohy až k sídlu Larisch-Mönnichů. Budovy zámku, které na konci 18.století prošly rozsáhlou rekonstrukcí nějaký velkodušný koumák spojil přístavbou s oratoří kostela. Církevní stavba ze čtrnáctého století a brána jejíž součástí byl i spojovací tunel společně vytvářely ucelený dojem. Obzvlášť, když návštěvníci parku a centra města procházející branou naprosto nevnímali nenápadná okénka. Původní městské hradby jen podtrhovaly historii domů měšťanů v okolí fary a náměstí. Kostel samotný byl již dlouho zavřený. Místní farář – původem Ital – utekl kamsi do Čech a zůstali jen úředníci. Před zámeckou budovou Martin zastavil a kladl si otázku, co to vlastně dělá. Měl však srdce dobrodruha a tušil, že v těchto místech musí čerpat sílu. Toužil získat Bibli, kterou kněz Gallus vždy třímal v ru

Byla úžasná a krásná. Neskutečná a všichni na ní mohli oči nechat. Muži i ženy. Když vycházela z bazénu, poprvé se na mě podívala jinak, než obvykle. Seděl jsem u baru a popíjel modrý koktejl Blue Lagoon. Snad právě to ji překvapilo a lákavá modrá barva nápoje ji přivedla až ke mě. V mokrých plavkách a osušce kolem boků si přisedla. Pohled upřela na barmana s otázkou, zda ji nepřehlíží. No jak by mohl. To prostě nešlo. V záři slunce její blond vlasy jiskřily jako zlaté rouno a v srdcích všech chlapů to pálilo. Až příliš. Mě samotného spálila na uhel v momentě, kdy se ke mě otočila s otázkou… „Měl byste cigaretu?“ „Promiňte, ale nekouřím“ Poprvé v životě mě mrzelo, že jsem tuto neřest nepochytil od svých kámošů. Zkoušeli to mnohokrát. Měl jsem tu papírovou kulatinu v ústech, ale nehořela. Teď však hořím úplně celý. Ve skrytu duše doufám, že nic nepodělám a ta madona tichomoří neodejde prosit jinam. Ne ne, přece se nesníží k tak hloupému tahu. Třeba chce jen navázat kontakt a neví jak na

Blíží se čas vánoční. Mráz, sníh, mrznoucí déšť, tlumený hluk měst a klidný život vesnic. Tuhnoucí krajnice křupou pod koly aut a z komínů domů stoupá našedlý dým. Barevné a jiskřící příbytky chrání dětské sny. Sny plné dárků, svíček, medu, cukroví. Bohužel i krve, válečné vřavy a nejistoty, zda to, co padá za hřebenem hor je skutečně slunce. Soumrak už je za jezerem. Hladina vlní se hlazena vánkem a doufá, že nezmrzne. Za okny svítí se, lidé tiše mluví a psi svým štěkotem varují kolemjdoucí… Je večer před štědrým dnem. Já procházím kolem hřbitovní zdi. Přijel jsem domů. Po dlouhých letech a nečekán. Potkávám známé tváře, leč ony neznají mne. Míjím místa, která v mé paměti vypadají zcela jinak, než jaká jsou dnes. Zašlé nádraží se změnilo k nepoznání a lávku přes potok připomíná jen pár ocelových trnů na břehu. Musím jít jinudy. Zas velká změna. Úzké prašné silnice pokrývá živice. Černá a vlhká pod tajícím sněhem. Kdo by mne čekal, dobrodruha, tu trosku. Dlouhých osm let nepřišel, neps

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak by vypadal svět bez technologického pokroku a všech těch zařízení, které nám tzv. ulehčují život? Možná by byl mnohem krásnější než ten, který nás obklopuje dnes. Samozřejmě, že je spousta činností, které nám stroje ulehčí a nemusíme se tolik lopotit, jako lidé před několika staletími. Obzvláště v posledních desetiletích s nástupem robotizace se stává lidská fyzická síla nepotřebnou. Přímo úměrně naopak roste hodnota vzdělání a inteligence. Neodsuzuji pokrok. Čím víc toho lidstvo vymýšlí, tím více vědomostí děti vstřebávají proto, aby dokázaly žít ve vyspělém světě. Ti nejlepší jedinci na základě získaných informací vymyslí další inovace a kolotoč supercivilizace se točí dál. Sám využívám špičkové technologie. V práci, v domácnosti a tolik diskutovaná mobilní zařízení pro komunikaci také často svírám v dlaních. Napojený na internet svobodně sdílím své zážitky a pocity v síti virtuální. Přesto, během návštěvy skanzenů a historických památek, muzeí ře

Tak zase po roce blíží se opět Vánoce. Čas klidu, pohody, cukroví, dárků, dobrého jídla a pití. Čas návštěv a pohádkových večerů. Období rozjímání a přátelského objetí. Rodinné pohody, třpytu ozdob a hvězd. Ve svitu adventních věnců se lesknou slzy v očích a naše ratolesti tleskají nedočkavostí i štěstím. Děti malé, velké a dokonce i dospělí cítí atmosféru klidu, změn a očekávání … Většina z nás v průběhu těchto svátků poněkud zjihne a s pochopením i úsměvem bere život tak, jak se patří. V míru, pokoji a dobré vůli pro své nejbližší nakupujeme dárky. Pečeme a vyrábíme sladkosti, zdobíme stromečky a chystáme vše na den, který je oslavou narození Krista. Možná si to už ani neuvědomujeme, ale podstata je v nehynoucí a krásné křesťanské tradici. Bylo by vhodné v těchto dnech připomenout životy těch, kteří nemohou zasednout ke štědrovečerní tabuli. Nemohou být v kruhu rodinném, obdarováni nebudou a zůstávají sami. Také ty, jejichž památku připomíná už jen plamen svíce, ale stále jsou součás

Sice s úsměvem, přesto nechápavě sleduji centralizaci dopravy a poštovních služeb, která měla sebou přinést především úspory ve státním podniku Česká pošta. Nová a moderně vybavená depa dle managementu firmě snižují náklady a celkově napomáhají ke zkvalitnění doručovatelských služeb samozřejmě a především ve prospěch zákazníků. Bohužel to vidím poněkud jinak. Zcela jinak … Zásilka, která se skládá z více balíků byla dopravena z depa v České Lípě na „nejmenovanou“ poštu jaksi neúplná. Jeden balík ze tří prostě chyběl. Pro zásilku si přišel klient a bylo mu paní za přepážkou vysvětleno, že se tedy dva balíky znovu odešlou do centrálního Depa, což je více než 30 km a po kompletaci všechny tři balíky opět převezou zpět do poštovní provozovny v dané obci. Údajně běžná praxe. Jak je možné, že tento pán dostal oznámení o připravené zásilce na poště, když se nejednalo o kompletní zásilku? Děje se to často? Jak k tomu přijdou ti, kteří musí na poštu několik desítek kilometrů? Každý klient České

Kolik Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků si přeje obnovení společného státu? Vždyť stále v srdci nosíme zradu našich politiků. Kolik je nás. Kolik je těch kteří si přejí obnovit bratrství národů? Naši předkové dokázali po první světové válce opravdu velké věci. Ani druhá světová válka se nestala příčinou trvalého rozbití bratrských pout. Teprve mocenské zájmy a politické hry vytvořily nové hranice. Už kníže Svatopluk varoval své syny před nesvorností: „Syn souvěkého jemu Lva, byzantský císař a dějepisec Konstantin Porfyrogenneta, vypravuje nám, že Svatopluk rozděliv říši svou mezi tři syny. Nejstaršímu Mojmírovi svěřil spolu vrchní moc nad mladšími bratry; že na smrtelném lůžku povolav syny před sebe, svazek tří prutů jednomu po druhém předložil a zlámati kázal: čehož když nemohli dovésti, rozvázav pruty, podal každému jeden z nich, jejž bez nesnáze zlámali. Užil prý toho příkladu starého, ale vždy významného, aby bratřím živě před oči předestřel potřebu svornosti vůbec, mladším pak i