Psáno svobodně

Mám rád legraci. Inteligentní humor i potrhlé srandičky. Jak kdy, kde a podle toho s kým. Dle nálady. I teď čtete takový nedělní úlet. Pojďme se projít s panem Humorem a naladit na vlnu dobré pohody. A pan Procházka? Ani ten doma nezůstane. Když vyšel ze dveří, ptám se ho „Proč máte na dveřích napsáno Pozor pes, když máte takového malého rafina?“ – „No právě proto, aby ho nikdo nezašláp.“ S úsměvem odvětil a začal nádherný den v režii nejskvělejší klaunů v duši člověka. Je opravdu hezké ráno, slunce prosvítá mezi mraky a hřejivý vánek příjemně chladí tváře. „Kam vyrazíme?“ Ptám se obou společníků a s notnou dávkou Humoru se dovídám, že určitě na čerstvý vzduch. Na kraj Prahy. Nejspíše do Stromovky. Po chvíli přijíždí tramvaj a vzhledem k tomu, že je docela narvaná, stojíme a vlajeme díky zvlněné dráze držíce se kožených pásů na tyči. Po chvíli ke mně přišel nějaký chlápek a chtěl po mně můj lístek. Fakt to nechápu. Jako by si nemohl koupit svůj! Vystoupili jsme na Výstavišti, upravili

Ne ne, nebudu psát o výmluvách typu „dnes ne, miláčku, bolí mě hlava…“ Faktem je, že už od dětství je člověk alibista. Všimli jste si? Na otázku: „Kdo to rozbil – pokazil, nesnědl, vypil, udělal, neuklidil, zašpinil, roztrhal, zničil, propíchl, zlámal, nevynesl, etc.“, je odpověď vždy obdobná. Od prvních krůčků, kdy po rozlití kakaa dítě odchází nenápadně pryč, přes trhání ručiček panenkám, podkládání nohou spolužačkám, schovávání třídních knih až po malby žáků střední školy v podobě loga z automobilové produkce, téměř vždy je odpovědí ono známé: „To já ne, …“ Představte si, s věkem tato dětinskost nemizí. Také v práci nelze přehlédnout takové chování. Dobrým příkladem je doprava a parkování. Najdete v řadě aut to své sedřené majitelem vozu evidentně shodné barvy, kterou zanechal na vašich dveřích – „Kdepak pane, to musel někdo přede mnou, to víte, tuto vesmírnou modř má každá druhá kára.“ Vůbec nevadí, že váš odstín poněkud mění vzhled přední části dopravního prostředku dotyčného. Zna

Chystá se evropská úprava zákona, která zakáže jakoukoli publikaci snímků budovy bez souhlasu architekta. Takový návrh zákona může na tváři vyloudit úsměv, ale poslanci to myslí naprosto vážně. Kdo fotografii zveřejní například na Facebooku, může být žalován. Legislativní výbor Evropského parlamentu posvětil pozměňovací návrh europoslance Jean-Marie Cavada, týkající se celoevropské úpravy autorského práva. S návrhem souhlasí i český europoslanec Pavel Svoboda. Legislativní výbor zastává stanovisko, že komerční používání fotografií, videozáznamů či dalších vyobrazení děl, která jsou trvale umístěna na veřejných místech, musí být vždy vázáno na předchozí souhlas autorů nebo jiných zplnomocněných osob. Pokud navrhovaná změna projde, v praxi to bude znamenat, že si budeme muset dávat pozor na to, co fotografujeme. Podle eurovlády bez svolení pana architekta nebude povoleno zveřejnění snímku v podstatě kterékoliv stavby. Jste-li například na síti Facebook, souhlasíte automaticky s podmínkam

… téma, které rozhoupalo celou evropskou společnost. Nechci tuto záležitost zlehčovat, ale když slyším slovo „uprchlíci“, vzpomenu si na stejnojmenný film s Pierrem Richardem a Gérardem Depardieu. Skvělá francouzská komedie o nepovedené loupeži, ale i film plný citu, emocí, zamyšlení nad lidskostí a osudy jednotlivců. Přesto lze spatřit jisté spojitosti se současnou problematikou a stěhováním národů. Mnozí Čechové se právě Libyjcům smáli, teď mají strach i soucit. Po rozpadu východního bloku a úspěšném odstranění vlády komunistů náš stát ve velké EU-forii zničil státní hranici republiky. Nejenom zapuštěním nových kořenů do evropských struktur, ale i skutečnou likvidací hrazení a plotů, strážných věží, bunkrů, i zrušením jednotek pohraniční stráže. Možná nakonec zjistíme, že stříhat ostnaté dráty a rušit stálé hlídky na hranicích byla ta největší hovadina, kterou ty naše postkomunistické vlády mohly udělat. Před rokem 1990 pohraničníci se psy hlídali území ČSSR proti nelegálnímu překroč

Modrá a živorodá. Tak lze vidět Zemi. Občas si říkám, jak by asi vypadal svět bez člověka. Bez toho tvora, který posledních tisíc let tuto planetu soustavně ničil. S rostoucí technologickou úrovní civilizace bohužel rostla přímo úměrně i zátěž na ekosystémy vesmírného tělesa, které díky mnoha zázrakům přírody nese život v těch nejkrásnějších podobách, barvách a ve své pestrosti se prozatím jeví jako jedinečná a planoucí zahrada. Zahrada barev, svěžího vzduchu a rozličných zvuků. Jaké úmysly měl Bůh, když stvořil Adama. Věděl, že půjde o nedokonalý projekt vzhledem k tomu, že bylo dáno člověku vlastní a svobodné uvažování, rozhodování a geneticky naprogramovány i neomezené možnosti. Sice šlo o produkt z dílny Neomylného, ale i to mohl být záměr. Ať už budeme věřit v pokrok dle pana Darwina, v božskou iluzi i zázraky, nebo pohádkám z děl autorů Sci-fi o genetické manipulaci inženýrů z vesmíru, vždy se najde více otázek než odpovědí. Vše živé na Zemi je předurčeno k činnosti. Aktivní a uv