Psáno svobodně

Počátek roku se skutečně nevydařil a druhé čtvrtletí začalo opravdu velmi nešťastně. Několik silných otřesů zasáhlo nejvíce Nepál a Indii. Panika, smrt a krev. Sutiny, laviny, prach, a tisíce obětí. Smutná bilance posledního zemětřesení, které udeřilo 25. dubna 2015. Neštěstí velkého rozsahu si žádá okamžitá řešení, pomoc a především vysoké náklady nejen při záchranných pracech, ale i během obnovy infrastruktury v postižených oblastech. Zmařené životy nenavrátí nikdo, ale země, které prostředky mají, měly by soustředit veškerou sílu a energii ve prospěch Indie a Nepálu. Největší velmoci, jakými jsou Rusko, USA, Čína a EU, by měly zapomenout na politické šarvátky a hraní si na vojáčky. Společnými silami je nutno pomoci humanitárním organizacím a také jednat o rychlé pomoci ze státních a unijních rozpočtů i lidských zdrojů. Je smutné, že tam umírají lidé a byrokratický moloch teprve jedná o způsobech pomoci. Náš stát odesílá traumatým složený z 36 specialistů. Pochopí i malé dítě, že to

Blíží se další výročí konce druhé světové války. Všude se dočítám o úspěšných operacích na západě, hrdinských činech Američanů a jejich spojenců nejen v západní Evropě. Naslouchám příběhům o odvaze a heroismu členů armády USA během operací na africkém území, v Tichomoří a dalších částech Země. Dne 6.8.1945 byla na příkaz nejvyššího velení včetně prezidenta spojených států amerických použita nejničivější zbraň světa proti vzpurnému nepříteli. Paradoxně jím nebylo fašistické Německo, ale Japonsko. Vysílání tokijského rádia takto popsalo zkázu: „Prakticky vše – věci, lidé a zvířata – bylo doslova sežehnuto“. Nevím, jak popsat pohnutky ke shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, omluvte mne, hrdinstvím bych to nenazval ani omylem! Byl už závěr války a zdecimované Japonsko bylo po rozsáhlém plošném několikatýdenním bombardování již jen krůček před kapitulací a v podstatě neschopno útoku na asijskou pevninu. Pouze hrdost Japoncům nedovolila přistoupit na ultimátum Postupimské deklarace

Když jsem minulý týden odjížděl na Moravu, netušil jsem, jaké vnitřní nálady a jakých emocí se během cesty dočkám. Ano, jel jsem za tátou do Karviné a protože jsem zvyklý trávit veškerý čas s rodinou, přišlo mi zvláštní odjíždět pryč sám. Sice jen na několik dní, ale přesto pro mne bylo to ticho v autě neobvyklé a rádio lidskou bytost nenahradí. Štěbetání mojí ženy těžko a hašteření dětí už vůbec ne. Ale všechno zlé je pro něco dobré a tak jsem se mohl oddat rozjímání. Jako pan doktor ve známé české komedii, tak i já jsem se kochal krajinou a snad i nějaký ten verš mi prolétl myslí. Naštěstí se žádné plechy nemačkaly a cesta byla příjemná … Vyjel jsem v neděli před polednem. Od majestátného Ralska, přes Hradiště na Jičín a Hradec Králové. Chce-li se člověk dostat na sever Moravy, pak má několik možností. Já tedy znám čtyři trasy a z Hradce jsem měl už jen tři rozumné varianty. V Náchodě překročit hranici a územím Polska přes Nysu jet až do Bohumína, nebo odbočit v Hradci na Svitavy a p

Pro někoho kdysi dávno, pro mne součást vzpomínek. To jsou Velikonoce roku 1986. Tyto svátky jara jsou nádherné. Obzvláště pokud je slavíte na Slovensku. V malebné a živoucí obci táhnoucí se údolím Olešňanky až po soutok s řekou Kysucou. Na březích a kopcích byly a jsou stále domy zděné i původní dřevěnky. Lidé hodní a pozorní, zároveň nesoucí tíhu svých starostí i práce, přesto zpěvní a usměvaví. Takové prostředí mne obklopovalo a snad i nevědomky fascinovalo. Krásná příroda a konec zimy ohromí i velmi mladou duši. Věřte … Já byl tehdy skoro desetiletý klučina a své dětství jsem si užíval včetně venkovských dobrodružství. Většinu víkendů a každé prázdniny jsme jako děti trávili v této oblasti hor, polí a luk. Byla to nádherná doba věčně roztrhaných tepláků, štěrkem rozedřených kolen, boulí a výprav za poznáním s partou přibližně stejně malých a otrhaných nezbedů. Hledali jsme prameny potoků, sousedům odnášeli koťata a sbírali dary hor pro hezké holky. Tedy spíše pro výměnný obchod s n