Psáno svobodně

Následující řádky rozhodně nejsou oslavou pro někoho temné, pro jiné zářné minulosti! Prosím, čtěte do konce… …Jen reaguji na to, jak stále často slýchám v kolektivu, restauracích, besedách a na setkáních vzpomínky na dobu, kdy s nostalgií v hlase lidé vzpomínají na „zlaté časy před sametem“. Pokud se debata nezvrhne v politiku, zaregistruji srovnání cen životních nákladů se situací dneška. Benzín stál tolik, cigára taky málo. Kvalitní chleba, superjogurty, česká zelenina, bydlení – všechno za hubičku. Opravdu tehdejší ekonomika byla k lidem tak štědrá a ponechávala prostor ke všeobecnému veselí? Tímto článkem připomínám existenci internetových stránek zakomunistu.cz, zabývajících se srovnáním dnešních cen a příjmů s těmi socialistickými. Jde o zajímavý a náročný projekt, který doplňuje ucelenou představu o tehdejších podmínkách pro život. Sice v přehledu chybí mnoho údajů a cen, například náhrady za léky, kompletní náklady na bydlení, poplatky ve zdravotnictví, dále výdaje, které samo

Znáte ten pojem “obyčejní lidé”? Setkali jste se s tím určitě. Kdo je vlastně obyčejný člověk? Všichni? Jen někteří? Nikdo? Jde jen o subjektivní pocit? Snad není od věci na vše pohlédnout z opačné stránky. Kdo je neobyčejný člověk? Jací jsou neobyčejní lidé? Ti, kteří se něčím odlišují od průměru? Nechci se vůbec pohroužit do nějakých kastací lidských duší. Naznačuji tímto, že všichni se vidíme navzájem opravdu různě a převážně s předsudky, dokud se neznáme a dokud za lidi nepromluví činy. Patrně si už kladete otázku, kam tím mířím… Osobně považuji i sebe za obyčejného člověka a mezi obyčejnými lidmi se pohybuji. Málokdo v mém okolí je ve společenském žebříčku nějak výš, či naopak příliš nízko. Žádné zázraky nikdo kolem nečiní. Hrdiny také nevidím. Pracovitost je zhruba na stejné, mírně rozkmitané úrovni a mezilidské vztahy jsou v podstatě obdobné. Jsme všichni lidé – všichni jeden jediný živočišný druh, který má stejné potřeby a musí vynaložit v podstatě stejné úsilí na to, aby přeži

Je středa, půlka týdne za mnou a v koloběhu směn už se ztrácím jako nit v tkaném koberci. Jedu z práce a vjíždím na dálnici směr Liberec. Jsou za mnou Kosmonosy i Bakov nad Jizerou a před sebou vidím noční linii nekonečného proudu automobilů. Měsíc trhá mraky v touze pohlédnout na Zemi v pohybu. Snažím se nemyslet na únavu a zaměstnávám mozek různými myšlenkami. Jednou z nich je úvaha nad osudy těch, kteří řídí své vozy přede mnou. Ani nechci hloubat nad konkrétním smyslem lidského života a bytí. Jen tak si jedu a točím volantem. Mířím k domovu a říkám si, kam se řítí ostatní? Koncová světla automobilů se blíží i vzdalují a občas mi někdo z protisměru zasvítí do očí nad horizontem svodidel. Nemusím vlastně nic rozdělovat na já a oni. Jsme na dálnici společně, tak vše je o nás. Vše děláme my. Jednotně a dle určitých pravidel spěcháme vstříc budoucím vteřinám, minutám, hodinám… Někdo jede domů. Jiní spěchají do práce. Mnozí myslí na své obchody, nebo rodiny, děti. Lidé v autech sedící se