Psáno svobodně

Byl to ten čas kdy jaro se zimou jsou ve válce. Tehdy přišel mi vzkaz jak v černé obálce a já jsem smutný kráčel dlouhou ulicí. Slza marnosti už stéká po líci. Byl deštivý den, kdy dostal jsem tu smutnou zprávu. Tentokrát nemůže být ta zlá Smrt v právu. Sám Stvořitel ví že jsem ji miloval, nakonec sám a krutý mi naději vzal. Zvířil se prach, ve který každý z nás se jednou promění. Zaznělo těžkých zvonů ponuré zvonění. Ničivé tornádo už víří hrůzu, strach. Už zvedá střechy, stromy, auta na cestách. Ona byla doma, proč se neschovala já nemám ponětí. vím jen, že stala se velké katastrofy obětí. Utíkám za ní, přitom podobám se štvanci, Vidím jen spoušť, neměla žádnou šanci. Jsem jenom člověk, který za láskou svou utíká a chce se vzepřít Bohu přes všechna rizika. Ještě není má chvíle, život to je dar. Vzpomínka na šaty bílé a v srdci žár. Trápím se zbytečně? Ne – miluji … Radovan Bazger, 22.2.2000